Vladimír Kocour

Optika ve službách astronomie

Prohlížet příspěvky od admin

Ceres 23. ledna 2004. Foto Hubble Space Telescope. Zdroj: Wikipedia.

1. ledna 2011 je tomu na den přesně 210 let, co byla spatřena první planetka. Bylo to 1. 1. 1801, shodou okolností první den 19. století. Italský astronom Giuseppe Piazzi zpozoroval hvězdičku asi 9 mag, která se pohybovala na pozadí ostatních hvězd. V dnešním slova smyslu chybělo do jejího potvrzeného objevu ještě mnoho, avšak přesto je tato událost považována za objev první planetky. Po několika dnech ovšem Piazzi onemocněl a v jeho pozorováních nikdo nepokračoval. Když chtěl později nové těleso nalézt, už se mu to nepodařilo. Proto požádal mladého, talentovaného a už tehdy známého matematika Carla Friedricha Gausse, aby mu pomohl s výpočtem aktuální polohy neznámého tělesa. Úkol se to zdál být nadlidský. Jak z krátkého úseku několika měření extrapolovat přesně dráhu, když dosavadní zavedené způsoby selhaly? Gaussovi se to však přesto podařilo – vynalezl při této příležitosti metodu nejmenších čtverců, která se používá dodnes. Objekt byl s pomocí Gaussových výpočtů nalezen – a to shodou okolností přesně o rok později, 1. ledna 1802 (Franz Xavier von Zach). Nové těleso dostalo název Ceres.

celý článek…

Jupiter 28. 12. 2010 s Velkou rudou skvrnou, měsícem Io a obnovujícím se Jižním rovníkovým pásem. Foto Rich Jakiel, Georgia, USA.

Ani během vánočních svátků nepřestala Sekce Jupiteru ALPO sledovat planetu Jupiter. Za poslední měsíc se Jižní rovníkový pás už částečně obnovil. Skvrny signalizující jeho obnovování jsou už tak početné, že se spojily do jediného tenkého pásu po celém obvodu planety. Ještě lépe než na úvodním snímku je obnovující se pás vidět na těchto snímcích. celý článek…

Saturn s nebývale rozsáhlou skupinou bouří na severní polokouli. Foto T. Akutsu, Cebu, Filipíny. 25. 12. 2010, čas 20:56:21 UT.

V článku Příspěvek amatérských pozorování ke studiu kouří na Saturnu jsme informovali o tom, jak mohou astronomové-amatéři přispět ke studiu bouří na Saturnu. Saturn k nám nyní přivrací svoji severní polokouli. Jeden z autorů zmíněného článku, Mark Delcroix zaznamenal 11. prosince 2010 novou velkou bouři na severní polokouli Saturnu a pořídil sérii snímků, která se stala astronomickým snímkem dne v ALPO. Další velmi zdařilé fotografie pořídili Christopher Go z Cebu na Filipínách 13. prosince 2010 a Anthony Wesley z Marrumbatemanu v Austrálii 14. prosince 2010. V následujících dnech byl pozorován vývoj rozsáhlé skupiny jasných bílých skvrn. Během 12 dní se skupina roztáhla v délce 50 000 km a šířce 10 000 km.

Popis skupiny jasných bílých skvrn na severní polokouli Saturnu (orientace výškově i stranově převrácená). Foto T. Akutsu, Cebu, Filipíny, 25. 12. 2010, čas 20:56:21 UT.

Pravděpodobně nejostřejší snímek pořídil Jim Phillips 25. 12. 2010 v 6:00 UT v Charlestonu v Jižní Karolíně v USA 245mm dalekohledem:

Pozorování bouří na Saturnu se věnují astronomové amatéři sdružení většinou v Association of Lunar and Planetary Observers (ALPO) – sekce Saturnu. Ti na základě výstražných hlášení týmu RPWS sondy Cassini fotografují skvrny na Saturnu a posílají týmu zpět svoje pozorování. K fotografování používají CCD-kamery a větší dalekohledy s průměrem kolem 30 cm. Zatím poslední snímek pořídil Sadegh Ghomizadeh z Teheránu 23-cm Schmidt-Cassegrainem.

Saturn se skupinou bouří. Foto Sadegh Ghomizadeh, 29. 12. 2010, čas 01:44 UTC.

Zdroj:

ALPO, Saturn Section – http://www.alpo-astronomy.org/saturnblog
ALPO Japan, Saturn Section – http://alpo-j.asahikawa-med.ac.jp/indexE.htm


autor: Thomas A. Dobbins
(překlad: Jan Gulaš, korektura překladu: Vladimír Kocour)

Původní Zlatinského kresba. Jupiter 18. 8. 1917, zv. 158x, refraktor 110 mm od firmy Heyde. Engelhardská observatoř Kazaňské university.

Kolize mezi Jupiterem a tělesy o hmotnosti srovnatelné s kometou Shoemaker-Levy 9 jsou vzácné. Vyskytují se jednou za několik století. Impakt z léta 2009 byl způsoben tělesem o průměru cca 100 m. Tělesa takovýchto skromných rozměrů jsou početná. Podle předpokladů každých několik desetiletí jedno dopadne na Jupiter. Pokud je odhad frekvence impaktů správný, měla by se v archivních záznamech najít pozorování náhlých výskytů černých ostře ohraničených skvrn v atmosféře Jupitera. Právě takové skvrny jsou známkami impaktů malých těles sluneční soustavy na Jupiter.

Vesmírné kolize byly tou poslední věcí, na kterou bych v roce 1999 pomyslel, když jsem důkladně pročítal kopii od ruského astronoma Vselvoloda Šaronova „The Nature of the Planets”, původně publikovanou v Moskvě jako „Priroda Planet” v roce 1958. Jde o anglické vydání z roku 1964 této méně záživné, ale zato bibliograficky rozsáhlé knihy, nabité referencemi neznámými pro západní čtenáře. Se stále čerstvými vzpomínkami na SL-9, mi jeden z titulů okamžitě padl do oka, byl to: Zlatinskij, V. M. „Černoje pjatno na Jupitěre”, Izvěstija Obščestva Mirověděnija, svazek 6, č. 5 (29): 263-264 (1917). S pomocí Jurije Petrunina a Eduarda Trigubova ze společnosti Telescope Engineering v Coloradu, jsem získal excelentní kopii tohoto článku z knihovny Ukrajinské akademie věd v Kyjevě, a to i s profesionálním překladem. celý článek…


Zatmění Slunce 31. 5. 2003 ve 4 h 07 min SEČ. Ilustrační obrázek. Foto Zdeněk Bleha.

Rok 2011 nám hned v lednu přichystá neobvyklý úkaz – částečné zatmění Slunce. Dojde k němu 4. ledna 2011 ráno a bude u nás viditelné v celém svém průběhu.

V článku se dovíte bližší informace o zatmění a ve stručnosti jak zatmění pozorovat a fotografovat. celý článek…


Celý měsíc leden se Slunce nachází blízko jižního slunovratného bodu ekliptiky. Má nízkou deklinaci, a proto pozdě vychází, brzo zapadá a vystupuje jen nízko nad obzor. Den je krátký: 1. ledna trvá 8 h 23 min, 31. ledna trvá 9 h 23 min. V průběhu ledna se tak prodlouží o jednu hodinu. V lednu dojde ke dvěma význačným úkazům souvisejícím se Sluncem. První bude zcela nenápadný: 3. ledna v 19 h 30 min se Země nachází v periheliu (vzdálenost od Slunce 147 087 209 km). Hned o den později, 4. ledna ráno nastane částečné zatmění Slunce. Tento úkaz popíšeme v samostatném článku.

Obloha 1. ledna 2011 v 7 h SEČ nad jihovýchodním obzorem za vynikajících pozorovacích podmínek. Písmeno J vpravo je jih, V vlevo je východ. Jasná hvězda mezi Merkurem a Měsícem je Antares. Jasná hvězda úplně vlevo je Altair. Zdroj: program Stellarium.

Celý článek … celý článek…


autor: Jan Mánek

Galileovské měsíce Jupiteru: Io, Europa, Ganymedes a Callisto, jak je lze vidět dalekohledem při malém zvětšení. Zdroj: http://catholicsensibility.wordpress.com.

Galileovské měsíce Jupiteru mají své místo v historii astronomie zcela nezastupitelné. Díky jejich objevu r. 1610 byla známa analogie Sluneční soustavy, díky Galileovým záznamům jejich pozorování byla nalezena první pozorování Neptunu z přelomu let 1612/1613, díky Cassiniho pozorování zatmění měsíců Jupiterem určil Olaf Römer v roce 1676 rychlost světla, jejich pozorování sloužila na přelomu 18. a 19. století k určování zeměpisných délek na Zemi. Postupem doby se zlepšovala technika jejich pozorování a teorie popisující jejich pohyb. Až začátkem 20. století tento vývoj na několik desítek let ustal. Teprve s rozvojem kosmonautiky a výpočetní techniky dostalo pozorování Galileovských měsíců další impulsy. Sondy Pioneer 10 a 11 vyslané k Jupiteru sice ještě nemohly plně využít výsledky první kampaně pro pozorování vzájemných úkazů z let 1973/1974, ale zpracování naznačilo, že právě tento typ pozorování může za pomoci vcelku jednoduchých prostředků přinést nový impuls pro teoretiky v podobě velmi přesných vzájemných poloh měsíců a analýzou křivek i možnosti získat informace o albedových útvarech na povrchu měsíců resp. v této době naopak využít již známých albedových map k lepšímu modelování zákrytů a zatmění při vyhodnocení. Od té doby proběhlo celkem 6 kampaní, během kterých bylo odpozorováno na 500 jednotlivých úkazů. Každá tato kampaň vedla k novým zjištěním, umožňujícím mimo oprav základních parametrů např. i sledovat stále jemnější efekty ve vzájemném působení soustavy měsíců na jejich dráhy. Dobře provedená pozorování jsou totiž svojí astrometrickou přesností na stejné nebo dokonce lepší úrovni než pozorování z HST.

       V článku je popsáno: co lze amatérsky pozorovat, jak a čím pozorovat, a je uvedeno vlastní pozorování autora z 3. 10. 2009. celý článek…


Budova hvězdárny v Tartu, dnes Stará hvězdárna. Zdroj http://www.obs.ee.

Observatoř v estonském universitním městě Tartu dnes slaví 200 let od svého založení. Stavba observatoře začala 22. prosince 1810. Symbolicky ve stejný den o 200 let později (tj. dnes) byla za přispění Evropské unie zahájena její rozsáhlá rekonstrukce.

celý článek…


Autor: Jan-Matěj Rak

Dr. Otto Seydl. Zdroj: Archiv MÚA AV ČR.

O astronomu, doktoru Otto Seydlovi (1884 – 1959) se toho v posledních desetiletích zřejmě mnoho nenapsalo, myslím si však, že by si to jistě zasloužil. Patří mu ostatně zásluhy, jež by neměly být zapomenuty. Snad tedy mohu já onou trochou přispět – Dr. Otto Seydl byl totiž můj pradědeček.

Doba našich pradědečků byla jiná a pro nás, kteří na ni hledíme s odstupem celého století, byla to doba přitažlivá romantikou a kvasem průmyslového a vědeckého věku. Tuto romantiku ostatně nepostrádaly ani začátky budoucího hvězdáře. Již jeho rodinný původ stojí za pozornost: narodil se v rodině stavitele Emanuela Seydla v Merklíně u Přeštic v Čechách. Ani jedno z dětí, které se narodily z prvního manželství panského stavitele, se nedožilo vysokého věku (syn Karel zemřel v devatenácti letech, o dalších dětech nejsou záznamy) a tak se Seydl po ovdovění znovu oženil. Ani první dvě dcery nepřežily a tak se naposledy stal otcem ve svých sedmdesáti letech. Otto Seydl se tak narodil dne 5. 5. 1884, zatímco jeho otec měl v rodném listě datum 24. 12. 1814! Z dětství si tedy Otto pamatoval svého otce jen jako starého pána, zatímco se svým dědečkem se minul o celých sedmdesát let! Generačně tedy rod Seydlů kráčel kupředu velmi dlouhými kroky, sotva nás překvapí, že strýc Emanuela Seydla byl známý berounský kněz, tamní děkan a buditel Josef Antonín Seydl. Ve vzdálenějším Seydlově příbuzenstvu ostatně můžeme najít i Jakuba Arbese… Vraťme se ale zpět k Otto Seydlovi… celý článek…

Slunovraty a rovnodennosti. Zdroj: Wikipedie (kliknutím získáte obrázek ve větším rozlišení)

Dnešní člověk žije větším nebo menším předvánočním shonem, a tak si většina lidí ani nestačí uvědomit, že už v noci z dneška na zítřek, přesněji v 0 h 38 min středoevropského času dne 22. prosince 2010, nastane zimní slunovrat. Přitom je to právě předkřesťanský svátek zimního slunovratu, který dal křesťanským Vánocům datum.

Říká se, že v den zimního slunovratu je Slunce nad obzorem nejkratší dobu. Přibližně to platí, skutečnost je však o něco složitější a zajímavější. celý článek…