Zodiakální světlo na východní obloze. Zdroj: Wikipedia.
Poznámka: článek je zčásti založen na překladu článku na anglické Wikipedii, s doplněním některých dalších faktů z literatury.
Zodiakální světlo poprvé zkoumal astronom Giovanni Domenico Cassini roku 1683 a poprvé vysvětlil jeho podstatu Nicolas Fatio de Duillier roku 1684.
Viditelnost
Zodiakální světlo z Cerro Paranal. Zdroj: Wikipedie.
Zodiakální světlo dosahuje největšího jasu v malé úhlové vzdálenosti od Slunce. Proto je nejlépe pozorovatelné po západu Slunce nebo před východem Slunce. Prach je však rozložen rovnoměrně po podél ekliptiky ve všech směrech.
Princip vzniku
Zodiakální světlo vzniká odrazem slunečního světla od částic prachu, nacházejících se ve sluneční soustavě a známých jako kosmický prach. Spektrum zodiakálního světla je prakticky shodné se spektrem slunečním. Materiál způsobující vznik zodiakálního světla je rozložen v prostoru ve tvaru čočky se středem ve Slunci a sahá se až za dráhu Země. Tento materiál je známý jako meziplanetární prachový oblak. Prach je rozložen převážně podél ekliptiky. Množství materiálu postačujícího ke vzniku pozorovatelného zodiakálního světla je neuvěřitelně malé. Pokud by byl tvořen částicemi o velikosti 1 mm a stejné odrazivosti jako je průměrná odrazivost povrchu Měsíce, stačilo by, aby dvě nejbližší částice byly od sebe 8 km. Všechny částice samozřejmě nemají tuto velikost a tuto odrazivost. Protisvit vzniká v důsledku toho, že částice přesně naproti Slunci jsou ze Země vidět s plnou fází (úplněk).
Poyntingův-Robertsonův efekt způsobuje, že částice se po spirálovitých drahách přibližují ke Slunci a postupně na něj padají. Aby prach způsobující zodiakální světlo po určitém čase nezanikl, musí ho něco doplňovat. Má se za to, že tento prach je doplňován materiálem, která poztrácejí komety během svých průletů kolem Slunce a materiálem, který se uvolňuje přivzájemných srážkách planetek. Pozorování z družic, uskutečněná v posledních letech ukazují na to, že v tomto materiálu jsou určité hustší pásy, odpovídající jednotlivým rodinám planetek a několika kometám.
Historická vysvětlení
Kdysi se mělo za to, že zodiakální světlo je vlastně samotná atmosféra Slunce. Podle Cyclopeadie (1728): „Zodiakální světlo není nic jiného než sluneční atmosféra, vzácná a jemná substance, která buď svítí sama od sebe nebo v důsledku slunečního záření; avšak ve větším měřítku a silněji kolem slunečního rovníku, než jinde.“
Význam pro Islám
Islámský prorok Mohamed měl popsat zodiakální světlo v souvislosti s určováním času pěti denních modliteb, a nazýval zodiakální světlo „falešný úsvit“ (arabsky: al-fajr al-kaadhib الفجر الكاذب). Muslimská ústní tradice dochovává četná úsloví, ve kterých Mohamed popisuje rozdíl mezi světlem a falešným úsvitem, objevujícím se na obloze dlouho po západu Slunce nebo před východem Slunce, a prvními projevy skutečného svítání. Praktikující vyznavači islámu dodnes používají Mohamedovy popisy zodiakálního světla k tomu, aby se vyvarovali chyb v načasování denních modliteb.
Zdroj:
Zodiacal_light, Wikipedia
Reference:
Reach, W. T. (1997). The structured zodiacal light: IRAS, COBE, and ISO observations, Diffuse Infrared Radiation and the IRTS. ASP Conference Series. 124, 33–40
Jiné stránky
Zodiacal Light and the Gegenschein, esej J. E. Littletona
Zodiacal Light and the False Dawn September 25, 2007
Zodiacal Light Over Laguna Verde October 29, 2009
Zodiacal light as seen from above the Himalayan Hills in Uttarakhand, India
Examples of zodiacal light descriptions in Islamic tradition, and their application
