K mému zdařilému pozorování Jupiteru

Newton 130/650, zv. 118x. Jih nahoře, západ vlevo.
14. 11. 2010, 22:27 – 22:38 UT.
Jupiter byl jen 20° nad obzorem a obraz se značně chvěl (seeing 3/10), přesto byla skvrna zřetelně viditelná.

Nečekal jsem, že bude mít moje pozorování takový ohlas. Abych vyvrátil spekulace, které se objevily po uveřejnění mého článku Staronová tvář Jupiteru a článku Petra Horálka na Astro.cz, rozhodl jsem se připojit ke svému pozorování pár poznámek.

Nevěděl jsem dopředu, že bude vidět skvrna. Mohl jsem si to dopředu zjistit pomocí centrálního meridiánu, ale neudělal jsem to. Podmínky byly poměrně špatné a zpočátku jsem chtěl určit seeing jako 2/10. Nakonec jsem ho změnil na 3/10, protože se mi přece jen podařilo postupně zahlédnout („vykoukat“) víc. Ta skvrna byla – když uvážíme podmínky – velmi výrazná. Zahlédl jsem ji několikrát. Dokonce se mi zdálo (a to jsem tam nezakreslil), že je vidět určité ztmavení na STB naproti skvrně. Na fotografiích a kresbách většími dalekohledy a za lepších podmínek toto ztmavení je (viz článek Staronová tvář Jupiteru: a to nejen na velmi detailní fotografii Wayna Jaeschkeho, ale i na kresbě Kuniakiho Horikawy (Newton 30 cm). Když jsem potom spočítal výšku nad obzorem (19° 50′ uprostřed časového intervalu kreslení), divil jsem se ještě víc. Měl jsem zkrátka štěstí.

Při pozorování jsem také viděl barevné okraje vyvolané disperzí zemské atmosféry, ale nebylo to příliš výrazné.

Někteří čtenáři zřejmě vzali doslova větu Petra Horálka v článku Jupiter mění tvář i při pohledu menším dalekohledem. V předposledním odstavci je uvedeno, že atmosférické úkazy jsou pozorovatelné dalekohledem o průměru už cca 5 cm. To je sice v zásadě pravda, ale moje zkušenost za téměř 21 let pozorování je taková, že k tomu, aby na Jupiteru bylo něco vidět, je potřeba průměr nejméně 8 cm. 5-cm dalekohledem uvidíme opravdu jen 2 pásy a nic víc. Parametrem, který zdola limituje viditelnost detailů v atmosféře Jupiteru, je ovšem také zvětšení. Binarem 25 X 100 jsou dva pásy vidět také. Přesto bych se neodvažoval tvrdit, že 5-cm dalekohled nebo dalekohled se zvětšením 25x stačí ke spatření této skvrny, ostatně ani Horálek to takto explicitně netvrdí. Pozitivně vím, že ke spatření skvrny stačí 13-cm dalekohled, protože se mi to podařilo.

Pozoruji planety přes 20 let a někdy mi připadá, jako by kritéria viditelnosti toho či onoho úkazu, který se občas dostane do středu pozornosti amatérů, byla neuchopitelná. Občas jsou některé detaily (nebo i všechny detaily na planetě) viditelné zvláště dobře i velmi malým dalekohledem. Jindy i poměrně velkým dalekohledem není vidět téměř nic. Donald C. Parker a Thomas A. Dobbins v článku „The Art of Planetary Observing“ (Sky and Telescope 10, 12/1987, česky Povětroň 2000, 2001) píší o pomalém a rychlém seeingu. Pomalý seeing neboli pohyb obrazu (ošklivě anglicky „image excursion“) je viditelný jako vlnění, proměnlivé deformace. Rychlý seeing způsobuje, že obraz nejde úplně zaostřit. Ze zkušenosti vím, že u Newtonu 1:5 a podobných je velmi důležité, aby dalekohled byl perfektně scentrovaný, a aby planeta byla uprostřed zorného pole. Tehdy je vidět stejně ostře jako v refraktoru stejného průměru při stejném zvětšení. Jinak je obraz jaksi „bez detailů“, i když nevypadá na první pohled neostře. Neboli okem na první pohled nepoznáte, co nevidíte. Jen to, co vidíte. A i to musíte sledovat nějakou dobu. Patrně je to stejné i se seeingem.

Newton 130/650, výrobce Skywatcher. Současný vzhled dalekohledu je nepatrně odlišný.

Hledáček dalekohledu je laserový typu Red Dot. Velmi praktický. Pro větší zvětšení už by ale stěží vyhovoval.

Poněkud mě zklamal okulárový výtah, který se ode dne zakoupení 18. května 2010 začal čím dál tím víc viklat. Sice mi někteří lidé radili, co by se s tím dalo dělat, ale nakonec, když o tom tak přemýšlím, stejně by to chtělo jiný okulárový výtah – a pořádný. Navíc jsem skeptický k domácím opravám kupovaných výrobků. Ne, že by to nešlo, ale když vidím, jak to ten výrobce „spatlal“, raději to nechám sloužit aspoň tak, jak to slouží dnes. Ostatně, při nějakém malém zvětšení to vůbec není na závadu, a že já budu používat výhradně to největší, výrobce nemohl tušit.

Jak už jsem naznačil: můj nejčastěji používaný dalekohled má hodně daleko k tomu, jaký dalekohled by se měl při pozorování používat. Není to definitivní podoba tohoto přístroje, ani přístroj jediný.

Zdroj:

—  e-mailová konference ALPO-Jupiter
—  ALPO Japan, http://alpo-j.asahikawa-med.ac.jp/kk10/j101112z.htm
—  POKORNÝ, Zdeněk – PŘÍHODA, Pavel: Pozorujeme planety (PDF, 7,4 MB)

Podobné články: