Vykoupení Sněhurky (2)

Autor: Prof. Michael E. Brown
Překlad: Vladimír Kocour

Článek volně navazuje na třídílný článek Trpasličí planeta Sedna – Prototyp těles Kuiperova pásu, uveřejněný v dubnu 2011.

– Pokračování první části –

Jedna z nejkrásnějších věcí na vědě je, že když se mýlíte, tak se opravdu mýlíte. Nemá smysl se o tom dohadovat, nebo zkoušet někoho přesvědčit, že máte pravdu, prostě se mýlíte a vesmír vám do dokázal. Konec hry. Zkuste to znovu později. A dál?

Jenže v tomto případě nebylo žádné „a dál“. Barvy objektů v Kuiperově pásu jsou většinou relativně tajemné, takže zde nebyl prostor pro nějaké pokračování. Sněhurce zůstala přezdívka Sněhurka navzdory zřejmé nevhodnosti tohoto označení. Stala se však vcelku známým středně velkým objektem Kuiperova pásu, který nemá skutečné jméno. Před 2,5 lety jsem o tom napsal úvahu Sněhurka potřebuje pomoc (článek Snow White Needs a Bailout). Přemýšlel jsem: potřebujeme ve věci Sněhurky najít něco zajímavého, aby to stálo za to, protože jinak si Sněhurka ani svoje označení nezaslouží.

A pak se něco opravdu zajímavého stalo: Sněhurka zjasněla. Zatímco jsem před 2 lety pozoroval na Keckově dalekohledu spoustu objektů Kuiperova pásu, zamířili jsme dalekohled také na Sněhurku a zjistili jsme, že je téměř 2krát jasnější, než by měla být.

Objekty Kuiperova pásu se nezjasňují náhle bez příčiny (ve skutečnosti se dokonce ještě nic před tím v Kuiperově pásu nezjasnilo). Je to obří kometa, která náhle zjasněla? Pokud ano, je to – s velkým náskokem – nejvzdálenější aktivní kometa, a také – s velkým náskokem – aktivní kometa s největším jádrem. A co když se namísto toho stalo něco na povrchu tělesa? Zformoval se na povrchu led odrážející více světla? Něco takového nebylo ještě nikdy pozorováno a nedávalo to moc velký vědecký smysl, ale zjistili jsme ještě podivnější věci. Co když na Sněhurce došlo k velkému impaktu, který vyvrhl do prostoru tříšť ledu a prachu, který odráží zvláště velké množství světla? To by bylo takřka šokující, vždyť tak daleko od Slunce je prostor velmi prázný, mohli bychom říci, že v něm nic není. Kudy dál?

To, že máte šanci objevit něco opravdu vzrušujícího, je jeden z důvodů, proč je tak zábavné být astronomem. Setkáte se s něčím, co nedává vůbec žádný smysl, najednou musíte úplně od začátku přijít na to, proč to tak je. Ne podívat se na Wikipedii, jak to vypadá, nebo jít se někoho zeptat. Jste tu právě jen vy a obloha nad našimi hlavami. Musíte si poradit sami.

Naše pozorování s Keckovým dalekohledem nebylo chybné, protože jasnost Sněhurky zůstávala zvýšená. Máte-li prohledat velkou část Kuiperova pásu, tedy také rozsáhlou část oblohy, musíte pozorovat při každém počasí, které to aspoň trochu dovoluje. Kdybyste čekali, až bude všechno perfektní, pokryli byste pozorováními mnohem menší část oblohy. V noci, během které jsme objevili Sněhurku, byly podmínky podprůměrné, takže nebylo možné změřit přesně jasnost nově objeveného objektu. Udělali jsme odhad jako obvykle. Přesnost takového odhadu je obvykle 30%. Jenže tu noc byly podmínky horší, a tak byl náš odhad ještě méně přesný. Při následných pozorováních pro potvrzení objevu a určení předběžných elementů dráhy už obvykle změříme jasnost mnohem přesněji. V případě Sněhurky však byly podmínky poměrně špatné i při následných pozorováních, a tak jsme ani tehdy nezměřili jasnost přesně. Když jsme se vrátili za rok a mohli už změřit jasnost Sněhurky přesněji, zjistili jsme, že je jasnější, než vyplývalo, ze starých odhadů. Rekalibrací starých odhadů jsme však zjistili, že Sněhurka byla jasnější po celou dobu, i v době objevu.

A tak jsme zjistili, že Sněhurka není středně velké a středně jasné těleso Kuiperova pásu, ale 6. nejjasnější (přesněji řečeno: kdybyste umístili tělesa Kuiperova pásu do stejné vzdálenosti, jejich pořadí jasnosti by bylo: 1. Eris, 2. Pluto, 3. Makemake, 4. Haumea, 5. Sedna, 6. Sněhurka).

Sněhurka začala vypadat stále zajímavěji. Další krok by byl získat kvalitní infračervené spektrum povrchu objektu. To by mohlo poskytnout informaci o jeho chemickém složení a o tom, proč je Sněhurka tak jasná a červená. Do té doby jsme taková spektra pořizovali přístrojem NIRC na Keckově dalekohledu. NIRC byl nejlepší spektrograf pro objekty Kuiperova pásu na světě a pomáhal při objevech za celé poslední desetiletí (mezi jinými čpavek na Charonu, rodina planetek Haumea, neobvyklý povrch Makemake), ale byl právě tehdy vyřazen po 15 letech činnosti na vrcholu Mauna Kea.

Takže potom, co jsme po jedno desetiletí měli výborný přístroj, „okno do vesmíru“, jsme náhle „oslepli“, právě když jsme potřebovali analyzovat povrch Sněhurky. Sněhurka zůstala ne právě největším tělesem Kuiperova pásu, bez jména, avšak největším tělesem Kuiperova pásu, jehož povrch zůstával záhadným.

– Pokračování příště –