Planetka Lutetia – pozůstatek po zrození Země

Nenápadná planetka (21) Lutetia objevená roku 1852 Hermannem Goldschmidtem v Paříži se v poslední době ukázala být mnohem zajímavějším objektem, než by se mohlo na první pohled zdát. Po výstředné dráze o excentricitě 0,164 oběhne kolem Slunce jednou za 3,8 roku. Pohybuje se ve vzdálenosti 2,036 až 2,034 AU. Patří mezi větší planetky (rozměry 121×101×75 km), díky čemuž je ze Země vidět jako hvězdička o jasnosti 9,25 až 13,17 mag. To nepochybně přispělo k tomu, že se stala už před více než 150 lety 21. objevenou planetkou. Teprve nyní se však dovídáme něco, co z ní činí bezmála nejsenzačnější objekt z oblasti planetek mezi Marsem a Jupiterem.

Nová pozorování ukazují, že planetka (21) Lutetia je pozůstatek stejného původního materiálu, ze kterého vznikla také Země, Venuše a Merkur. Astronomové zkombinovali data z družice Rosetta (ESA), New Technology Telescope (ESA), a dalekohledů NASA. Zjisti, že vlastnosti planetky se přesně shodují s vlastnostmi vzácného druhu meteoritů nalezených na Zemi, a o kterých se domnívají, že vznikly ve vnitřních částech sluneční soustavy. Lutetia se posléze musela přesunout na svoji dnešní dráhu v oblasti planetek mezi Marsem a Jupiterem.

Tým astronomů z francouzských a amerických universit studoval neobvyklou planetku Lutetia detailně ve velké škále vlnových délek za účelem zjištění jejího složení. Data z kamery OSIRIS na sondě Rosetta, New Technology Telescope (NTT) na observatoři La Silla v Chile, Infrared Telescope Facility (NASA) na Havaji a ze Spitzer Space Telescope byla kombinována a z nich vytvořeno dosud nejúplnější spektrum planetky.

Spektrum Lutetie bylo poté porovnání se spektry meteoritů nalezených na Zemi a studovaných v laboratořích. Jen u jednoho typu meteoritů — enstatických chondritů — byly nalezeny stejné vlastnosti v celém rozsahu vlnových délek jako u Lutetie.

Enstatické chondrity jsou známé jako materiál, který se dochoval z raných fází vývoje sluneční soustavy. Má se zato, že vznikly blízko mladého Slunce a staly se převážnou částí materiálu, ze kterého později vznikaly terrestrické planety, mimo jiné Země, Venuše a Merkur. Zdá se, že Lutetia nevznikla v hlavním pásu planetek, kde se nachází nyní, ale mnohem blíže ke Slunci.

„Ale jak se Lutetia dostala na svou dnešní dráhu kolem Slunce, vzdálenější, než byla ta původní?“ ptá se Pierre Vernazza (ESO), hlavní autor článku.

Astronomové odhadli, že méně než 2% těles nacházejících se v oblasti, ve které se formovala Země, skončila v hlavní oblasti planetek. Většina těles z vnitřní části sluneční soustavy zanikla během několika málo miliónů let tím způsobem, že je gravitačně pochytaly mladé terrestrické planety, a tak se tato tělesa stala jejich součástí. Nicméně, některá z nějvětších těles, o průměrech kolem 100 km nebo více, byla gravitačně vyvržena na bezpečnější dráhy dál od Slunce.

Lutetii, která má průměr asi 100 km, mohl stihnout tento osud, pokud se příliš přiblížila k některé z planet. Těsné přiblížení ji mohlo vychýlit z původní dráhy na dráhu s apheliem ve vzdálenosti Jupiteru. Další těsné přiblížení, tentokrát k Jupiteru, mohlo dostat Lutetii zhruba na dnešní dráhu. Jupiter tenkrát patrně obíhal po poněkud jiné dráze kolem Slunce, než dnes, jeho vzdálenost od Slunce byla zřejmě větší. K události došlo před přibližně 4 miliardami let.

Už dřívější spektroskopická měření ukázala, že Lutetia je velmi neobvyklé těleso hlavního pásu. Starší prohlídky ukázaly, že méně než 1% planetek má stejné složení jako Lutetia. Nové nálezy vysvětlují, proč je Lutetia jiná — jde o velmi vzácného přeživšího z doby formování terrestrických planet. Skutečnost, že je to navíc planetka relaivně velká, z ní činí nadějný cíl pro budoucí meziplanetární sondy.